Po Měsíci nenakupování, který mě v lecčems překvapil i obohatil (přečíst si o tom můžete tady, tady a tady) je čas na další měsíční experiment, tentokrát na téma štěstí versus každodenní stravování. Jak těsně je jídlo propojeno s našimi pocity ví každý, kdo se někdy pokoušel zvednou si náladu tabulkou hořké čokolády nebo měl depresi po zkonzumování pytlíku chipsů.
Co si představuju pod „šťastnějším jídlem“?
Ani dietu, ani nezřízené hodování, nýbrž něco mezi. Vlastně obojí současně.
Chtěla bych:
- …vždy a za všech okolností jíst „duchapřítomně“, to znamená: vědět, co jím, a vnímat to. Nebýt při jídle duchem mimo. Neládovat ho do sebe jako pouhou hmotu, jejíž chuť ani nevnímám.
- …jíst pomaleji.
- …neuždibovat. Zkrátka když se jí, tak se jí, a ne že člověk sám před sebou předstírá, že vlastně vůbec nejí (a že ta skoro půlka rohlíku nebo hrst oříšků se nepočítá).
- …co nejčastěji pojmout jídlo jako rituál, společenskou událost. (To je mimochodem jedna z věcí, které závidím Francouzkám – ty to umějí dokonale).
- …testovat různé velmi příjemné způsoby podávání jídla pod širým nebem, jako je piknik, grilování, snídaně v trávě.
- ponechat si prostor pro spontánní neplánované chuťové zážitky (zmrzlina u stánku)
- ...ochutnávat nová, neznámá jídla (jsem v tomhle směru dost konzervativní, takže to bude náročnější).
- …chodit na farmářské trhy.
- …naučit se něco nového uvařit.
A co si od toho slibuju?
Že budu šťastnější a že si odnesu nové zážitky. A že zhubnu, i když to zní paradoxně. Tedy možná. Trochu.
Šťastný blog 
Omlouvám se předem za dlouhý příspěvek, ale musím reagovat na Vaši větu, „Naučit se něco nového uvařit“. Inspirovalo mě Španělsko.
Nechci zde popisovat krásy Španělska, to by bylo moc dlouhé povídání, ale uvedu dvě perličky, které s vlastním Španělskem souvisí jen okrajově. Jednak tedy, viděno kulinářsky, jsme tam několikrát zašli na grilovanou rybu „Seezunge“, (Mořský jazyk), což je nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedl, protože po vyjmutí páteře je veškeré maso bez kostí, chutná moc lahodně a nemá skoro žádné kalorie.
Druhá věc o níž se chci zmínit je víceméně pro zasmání. Z našeho balkonu jsme si nemohli nevšimnout jedné situační komiky, která se odehrála na balkonech v prvním a druhém patře v pravém křídle našeho „účka“. Jednalo se o dvě, svým způsobem originální ženy, tu v prvním patře jsme nazývali „Lady Langsam“, neb se pohybovala úžasně pomalu a distingovaně jako královna ze Sáby a ta nad ní v druhém patře, pravý opak, žena posedlá uklízením, kterou jsme pokřtili „Frau Putzfimmel“. Ta totiž takřka nepřetržitě uklízela, drhla, myla, luxovala a leštila nábytek i okna, nebo aspoň prala záclony. Na balkoně měla skříň narvanou úklidovými potřebami, jako mopy, smetáky, košťata, kbelíky, lavory a lahve s různými čistidly.
Jednou jsme právě seděli na balkoně u odpolední kávy a člověk, aniž by se musel nějak vyklánět, měl přímo v zorním poli jako na talíři, výhled na nejméně osm balkonů v nižších patrech. A tak se stalo, že jsme byli němými svědky komedie, trvající asi jeden a půl hodiny. Děj byl velice zdlouhavý, ale přesto zajímavý až napínavý.
Frau Putzfimmel jako obvykle luxovala koberce a lady Langsam si začala rozkládat lehátko na balkoně. Narovnala si ho směrem ke slunci tak, aby horní opěradlo bylo ve stínu a část pro nohy aby byla na slunci. Potom zmizela v bytě a vrátila se asi až za deset minut s dekou, kterou si pečlivě urovnala na lehátko. Potom zase ladně odkráčela a tak to pokračovalo v pěti- až desetiminutových intervalech, s tím rozdílem, že jednou si donesla osušku, potom malý stoleček, potom širák a černé brýle, pak zase láhev a sklenku s nějakým drinkem a pokaždé se podívala, kde je mezitím slunce a pootočila lehátko tím správným směrem.
My jsme mezitím vypili kávu a zahráli si hru v kostky „Yatzé“ a lady stále něco nosila a mizela v bytě. Nakonec si donesla knížku a k naší úlevě se konečně uvelebila do lehátka. Stín se mezitím prodloužil tak, že na slunci měla už jenom patičky, ale to ji nevadilo a zahloubala se do vytouženého románu.
V ten moment, jak narežírovaně se zjevila na horní scéně neúnavná paní Putzfimmelová s prachovkami a mopem a jala se vše vyklepávat přes zábradlí na čtoucí lady. Viděli jsme jak se ten bílý prach pomalu snáší a lady zabraná do strhující četby to zaregistrovala až když Putzfimmelová vyklepávala třetí prachovku. S bílým prachem na širáku a černých plavkách se vymrštila jak péro z gauče, což byl její první rychlý pohyb, který jsme zaregistrovali a zapištěla směrem nahoru už méně důstojně: „Hey, Sie! Was ist das für eine Schweinerei!“ (Haló vy tam! Co to je za prasečinu!)
Recept na přípravu ryby mořský jazyk:
http://www.vitejdoma.cz/kucharka/speciality.5/grilovany-morsky-jazyk.5410.html
Nevím, jestli si tenhle komentář kdy přečtete, ale fascinuje mě váš životní nadhled a přemíra zážitků. Koneckonců příspěvky šťastného blogu by byly jen poloviční bez vašich bryskních a nadčasových komentářů. Přec ne moc často, chválím!
Děkuju! I když mě nikdy nenapadlo, že mám ve svém životě přemíru zážitků, ha! (A nadhled taky ne, nebo, přesněji řečeno: mít ho tady, když o tom jenom píšu, je o hodně lehčí než v životní praxi.)
Ještě jednou díky a krásný den!
Rád jsem vám udělal radost, přestože můj komentář byl původně určen panu Tomsovi 🙂
🙂