Jaký neobvyklý den a čas jsem si vybral pro napsání této zprávy o mé cestě k vděčnosti. Vždyť všude kolem nás se v době vzniku tohoto článku mluví o Covidu 19, coroně karanténě a krizi, kterou to všechno způsobí…
Vše má ale svůj důvod a já mám naději, že tento vzkaz zlepší váš den a možná kompletně celý život, když tomu dáte šanci.

Můj příběh: Jak to všechno s vděčností pro mě začalo…?

Před šestnácti roky jsem jednoho červnového rána objevil jistou kapitolu v jedné malé, doslova kapesní knížce. Psalo se v ní o určitém zákonu mysli a vesmíru, který jsem se okamžitě toužil naučit.
Autor sliboval každému, kdo jej ovládne, výsledky srovnatelné se zázraky. Veškeré své naděje jsem upnul k tomuto zákonu.
 

Byl jsem totiž na dně. Možná podobně jako někteří z Vás…

Právě mě propustili z nemocnice, pro nedokončený semestr vyloučili z univerzity, partnerka mi přiznala nevěru a odešla s fotografem a mému podnikání se ani po šesti letech nedařilo odlepit od země.
Lékaři tvrdili, že už nikdy nebudu běhat, nebo se potápět a to ještě sami netušili, že brzy budu potřebovat plastickou operaci levé plíce.
A jak už to tak bývá, když člověk neví, kudy kam, obrátí svůj zrak k nebesům.
A tak se stalo, že jsem narazil na kapitolu o zákonu, který rodí zázraky …
Zákonu Vděčnosti.
 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Přiznám, že jsem ani nebyl skeptický… tak jak jiní, když to slyší prvně.

Moje touha vykročit z mé zoufalé situace byla totiž tak silná, že jsem hltal každý odstavec, každou větu, každé slovo, jakoby mi šlo o život.
Co však bylo nejdůležitější, začal jsem ihned jednat.
Začal jsem děkovat za vše, co mám, za vše, co se stalo (i když to nebylo jen pozitivní a nebylo to jednoduché). Začal jsem děkovat za vše, po čem jsem toužil.
Jako mávnutí kouzelného proutku jsem byl z hodiny na hodinu šťastnější.
Cítil jsem se opět naživu. Byl jsem více klidný. Cítil jsem, že mám zase jednou naději.
Všechny barvy najednou byly sytější a jasnější. Tělem mi tepala naděje a víra a v mém nitru se náhle probudil kompas.
 

 

Napoleon Hill o něm psal, jako o Šestém smyslu.

A já se podle toho kompasu začal řídit.
Do půl roku se moje podnikání zvětšilo desetkrát a já začal ujíždět na výsledcích a na vděčnost a svůj vnitřní kompas jsem zapomněl.
Do roka a do dne se mé podnikání zmenšilo na pětinu.
Opět jsem byl zoufalý a navíc plný hněvu a sebelítosti.
Výprava ke dnu mě nakonec přiměla obrátil svůj zrak opět k nebesům a vrátit se ke vděčnosti, k prostému poděkování za nový den, za nový nádech, za novou třpytku času na zemi.
 

Díky vděčnosti se znovu zažehl vír činů a zázraků.

Do roka se mé podnikání zvětšilo desetkrát a k tomu jsem založil první internetový magazín v Česku a na Slovensku o úspěchu, osobním růstu, inspiraci a bohatství.
Jmenoval se Dreamlife a stal se útočištěm pro desítky tisíc lidí, kteří hledali na internetu inspiraci a pozitivní zdroj na cestě ke svým snům.
Psali jsme o úspěchu, o myšlení, o principech. Psali jsme o životech velikánů minulosti i současnosti. Psali jsme o snech, autech, jachtách, hotelích i hodinkách. Chtěli jsme otevřít lidem oči v tom, co vše je možné, a co oni sami mohou.
 

Držel jsem se vděčnosti jako klíště a děly se nekonečně nepravděpodobné věci. Jakoby se mi štěstí lepilo na paty.

 
Když jsem objevil, že se natočil film Tajemství (The Secret), ihned jsem věděl, že ho mám přivést do Česka a na Slovensko.
Nebylo to přání, ani doufání … bylo to vědění. Jak to říká Rob Dyrdek ve filmu Myšlením k bohatství – když to ovládnete, máte pocit, že tvoříte realitu.
 

Nejprve mě v USA odmítli, protože už oslovili velké české knižní řetězce.

Po půl roce, kdy film ale stále nebyl na pultech, jsem jim napsal znovu. Odpověděli mi, že v úspěch toho filmu na českém trhu žádný z velkých hráčů nevěří.
Odpověděl jsem jim, že já sice velký hráč nejsem, ale mám něco jiného – víru v úspěch toho filmu.
V dalším emailu mi přišla z jejich strany podepsaná smlouva na zakoupení autorských práv s cenovkou 860 tisíc Kč. Stačilo podepsat.
Našel jsem dva investory, kteří mi uvěřili, prodal jsem Dreamlife a rozběhl se do nové etapy svého života.
Za šest týdnů jsem investorům vrátil jejich peníze a těšil se na příliv bohatství.
Byl jsem nesmírně vděčný a šťastný a měl chuť tvořit a pracovat.
 

 

Pak mi jednoho rána jeden dobrý přítel poslal odkaz.

Klikl jsem na něj a uviděl katastrofu.
Někdo film nahrál na YouTube a zničil tak vše, co jsem dva roky budoval.
Měli jsme veliké plány na rozšíření a pozvednutí myšlení lidí v Česku a na Slovensku. Vše bylo ze dne na den pryč.
Bez lidí, kteří by si poctivě film zakoupili, nebyly peníze na další růst.
Rázem jsem zapomněl na vděčnost a na tři roky zanevřel na lidi.
Měl jsem v sobě zlobu a hněv a zmítal jsem se v sebelítosti.
 

To mě nasměřovalo zpět k vděčnosti…

Opět až v zoufalství jsem se obrátil kamsi nahoru a kompas mého nitra ke mně promluvil.
Řekl mi, abych odletěl do USA na konkrétní místo a tam strávil několik dnů sám.
Někdy to chce kuráž, následovat svůj šestý smysl. Zoufalý člověk má ale nejvíc kuráže ze všech, protože prostě nemá vlastně co ztratit a udělá cokoliv.
Takže nepodceňujte toto období svého života – možná je důležitější než si myslíte, pro Váš budoucí růst a úspěch…
 

Za pár měsíců jsem tam odletěl. Ta cesta změnila můj život.

Navrátil jsem se znovu ke vděčnosti.
Mé nitro začal naplňovat klid, mír, radost a nová chuť žít.
Vzedmula se ve mně touha přestat pořád proti něčemu a s něčím bojovat a místo toho začít znovu tvořit.
A zázraky se začaly dít.
 

To bylo před šesti roky.

Od té doby jsem měl ještě několik etap zapomnění a znovuzrození, aby mi nakonec před dvěma roky konečně došlo, že každý kráčíme po jedné ze dvou cest.
Ta první cesta je nám nabízena z médií a naším vlastním egem – je to cesta strachu, boje, obav a nespokojenosti a mnozí po ní kráčí.
Sám jsem po ní kráčel mnohokrát. Je to cesta bolesti a útěku, pocitů křivdy, nespravedlnosti, vnitřních i vnějších válek a zášti.
V každý jeden okamžik ale máme na výběr zvolit si cestu druhou … cestu vděčnosti.
 

Cesta Vděčnosti však vyžaduje odvahu udělat něco velikého – pustit se svého ega, přestat bojovat a začít děkovat, ačkoli k tomu na první pohled nemusíme vidět důvod.

 
Pokud jste dočetli až sem, znamená to, že jste až sem dočíst měli.
Zažil jsem veliké zázraky, které by byly na dlouhé povídání. 
Třeba bude příležitost vám o nich někdy povědět.
Co je podstatné – všichni jsme jen jediné slovo vzdáleni od proměny našeho dne v zázrak.
To slovo je … děkuji.
 

 

Co od vděčnosti vlastně můžete všechno očekávat?

Vděčnost je katalyzátor štěstí, rozkvětu a nekonečně nepravděpodobných dobrých událostí v životě nás všech.
Před rokem a čtvrt jsem měl jet na dovolenou, na kterou jsem se moc těšil, do země, kterou jsem dlouho toužil navštívit.
Týden před odjezdem ke mně promluvil můj kompas.
Řekl, že pokud pojedu, bude to krásná cesta a mnoho si z ní odnesu, pokud ale zůstanu, stanu se svědkem zázraku.
Dovolenou jsem zrušil, peníze propadly, ale celou mohu duši zaplnil pokoj.
V den odjezdu, na který jsem nedorazil, jsem se šel projít do přírody a můj kompas ke mně začal promlouvat.
 

Došel jsem domů, sedl k počítači, pustil si hudbu a začal psát.

Psal jsem celé dny, týdny.
Nápady přicházely, inspirace tryskala, všechny okolnosti se zázračně skládaly.
Byl jsem unášen proudem tvoření. Věděl jsem, že všichni, kdo kdy stvořili, napsali, namalovali, nebo složili něco překrásného, v tom samém proudu pluli přede mnou.
O několik měsíců později spatřila světlo světa Cesta vděčnosti.
 
Když byla dopsána, videa vytvořena, úkoly poskládány, vystoupil jsem z toho proudu a věděl, že jsem se stal jen spoluautorem a svědkem něčeho, co nevzniklo ze mě.
Měl jsem jen čest být tím, kdo to zachytí a předá dál.
Dnes ráno jsem se ve čtyři hodiny vzbudil s pocitem, že vám mám napsat tuto zprávu. Nebylo to o mně.
Bylo to o tom, co dokáže v životě člověka udělat vděčnost.
Nejsem o nic více výjimečný, než kdokoli jiný.
 

Život se bude dít každému z nás, ale ti vděční z něj cestou vymačkají více nektaru štěstí, radosti a naplnění.

Ať už cítíte, že je čas vykročit na Cestu vděčnosti nebo ne…

Ať už v sobě cítíte, že máte vykročit na Cestu vděčnosti, nebo ne, najděte si dnes čas poděkovat z hloubi svého srdce za zrak a sluch, pohyb, mysl a slunce na nebi, byť by bylo za mraky.
Poděkujte za nádech a výdech, tep srdce a každou vteřinu života.
Poděkujte za své bližní, za svou minulost, za vše sladké i hořké, co v ní bylo, protože to vedlo právě sem – do tohoto okamžiku, kdy můžete číst tento dopis. 
Poděkujte za písně, za obrazy, za básně a za vaše sny.
Poděkujte za to, že jste byli stvořeni ke stvoření velikých věcí.
 

Naplňte své dny poděkováním.

Naše země nyní potřebuje každého jednoho člověka, který se přepne na cestu vděčnosti, protože takoví lidé jsou vedeni kompasem dobra, kompasem tvoření, rozkvětu, moudrosti a lásky.
A jejich život se staneme pramenem inspirace pro tisíce dalších.
Jediným slovíčkem můžete změnit vše … děkuji.
 
S úctou a vděčností, Petr Štěpánek
producent Programu Myšlením k bohatství
PS: Budete-li mít pocit, že si má tuto zprávu někdo další přečíst, můžete ji předat dál. Je to v pořádku.