Představte si krásný horký letní den. Trička, tílka, šortky, krátké sukně, rozevláté šaty. Chuť se vykoupat, nebo si aspoň dát zmrzlinu. Na procházce se synky jsme chuť na zmrzlinu dostali a tak jsme se – jako mnozí další, stavili u zmrzlinky na výpadovce.
Velkou výhodou tohoto stánku je, že při jízdě z obou směrů můžete zastavit v odstavném pruhu. Stánek stojí na nepoužívaném parkovišti, takže je kolem dost místa, děti do silnice neutečou.

Vychutnávali jsme si zmrzlinu, když v našem odstavném pruhu zastavil historický model auta. Místo tak akorát pro dva, boční prahy jako schůdky pro nastupování, blatníky zdvižené nad úzká kola.
Na kapotě žena s vlajícím závojem, vpředu na masce placka hlásící se k americkému motoristickému klubu. Cadillac 1934. Krásný veterán, styloví lidé. Sebevědomí lidé.

Srdce automobilového nadšence zaplesalo…

Žena vystoupila, šla pro zmrzlinu. Ona i její partner byli oblečení ve stylu doby, z které pocházelo to auto. Muž nechal běžet motor, možná to bylo snadnější, než potom startovat znovu.
Když k tomu autu vyrazili policisti, myslela jsem si, že jdou obdivovat vůz, případně se i vyptat na nějaké zajímavosti. V duchu jsem jim záviděla, že je uniformy “opravňují” lehce se s řidičem seznámit.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že šoféra upozorňují, že tam nesmí stát!
Kolem parkoviště, kde stojí stánek se zmrzlinou, je na silnici namalovaný žlutý pruh, takže musí zastavit buď před ním, nebo za ním.
Oba muži zákona tak lehce přehlédli, že ve chvíli, kdy právě tento automobil přijel, byla po celé délce žlutého pruhu zaparkovaná jiná, obyčejná auta, a šofér jen zastavil v řadě. Že porušují zákon řidiči obyčejných aut, si nevšimli, toto auto však bylo zvláštní, že by šofér potřeboval zvláštní jednání?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem vyrůstala. Komunistický režim.

Tenkrát platilo, že kdo vyčníval z řady, dostal za uši. Platilo – buď stejná, jako ti ostatní, nebo si tě všimnou. A koho si všimnou, ten má problémy. Odjakživa jsem byla jiná, a proto dostat se do této mentality mi dělalo potíže.
A protože platila v době, kdy jsem se dostávala základní výchovu, dostat se zpátky do svého já bylo snad ještě obtížnější.
V čem vyčnívám z řady? Jsem pozitivní. Natolik jsem “onemocněla pozitivitou”, že občas i sebe samu překvapím pozitivní reakcí i v situacích, kde “normální” člověk nic pozitivního najít nedokáže.
V prostředí lidí nadávajících na cokoliv od zaměstnání nebo počasí po to, že v obchodě zrovna došlo zboží, pro které si tam šli, jsem výjimečný úkaz.

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

Gratulujeme. Jste skvělí... Děkujeme za čtení příspěvku... 

Registrujte se na webu pro další skvělé dárky... 

= = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = = 

V každém člověku je potenciál být něčím výjimečný…

Taky už jste se smířili s tím, že všechno hezké máte za sebou, do důchodu daleko a tudíž každý den jen přežíváte, těšíte se kapku volna o víkendech a jednou za rok pár dnů dovolené?
Ráda si čtu v životopisech lidí, kteří se zvedli nad průměr a jsou v něčem natolik významní, že stálo za to napsat o nich článek, nebo dokonce knihu.
Naprostá většina z nich pochází z chudých poměrů, čekalo je opakování života jejich rodičů, každodenní dřina celou dobu dospělosti až do hrobu. Spojuje je to, že se s “osudem” nesmířili, něčím se odlišili a v něčem vynikli. Spojuje je to, že v nějaké chvíli začali vyčnívat z řady a šli jinou cestou.

Připadáte si divní?

To se právě ozývá potenciál, který ve vás je. Potenciál být na tom líp, než ostatní. Jestliže jste jako ten pár z auta, který dokáže vyčnívat z řady, jste na správné cestě.
Jestliže cítíte, že právě svou “divnost” chcete, chcete ji rozvíjet a využít, jste na správné cestě. Jestliže ustojíte reakce typu “neblbni, tohle nemůžeš dokázat” a půjdete dál, můžete se dostat mezi tu hrstku, o které si průměrní čtou a které obdivují.

Abyste vytrvali, potřebujete podporu.

Podporu lidí, kteří vás chápou. Dostat se do prostředí, kde vám lidi dají víru, že to zvládnete. Dají vám radu, jak vytrvat.
Případně vám dají svůj čas, abyste mohli vypovídat se z toho, co vás sráží. I to někdy stačí.
Pojďte se mnou do prostředí lidí, kteří jsou divní. Tedy – jsou jiní.
Každý v něčem vyniká a v tomhle prostředí je to v pořádku. Každý na sobě pracuje, aby byl každý den lepší, než byl včera.
Přeje druhým jejich drobné i větší úspěchy a pracuje na svých.
Jste-li připraveni žít lepší život, než dosud, učit se nové věci a udělat něco pro sebe a svou rodinu, napište mi. Vezmu vás s sebou.

“Jestliže vám někdo nabídne příležitost a vy si nejste jistí, že to zvládnete, řekněte ano a teprve potom se začněte učit, jak to zvládnout.”

.
.